The naked T R U T H

9. ledna 2018 v 0:02 | Denise |  Life
Nahá pravda. To je to, co lidé od druhých vyžadují. Nechci si ale raději ani představovat, jaké by to bylo, pokud by lidé lidem vždy říkali jen pravdu. Kolik opravdových přátelství by se stalo těmi neopravdovými? Kolik by se rozbilo vztahů? Kolik by bylo zpackaných promrdaných životů?

O pravdě se ovšem mluví velmi těžko. Lidské bolístky jsou většinou mnohem silnější. Taky bych mnohokrát raději řekla čistou pravdu, ale vím, že ta pravda by byla bolestivější, než si jen umím představit.

 

Peníze nejsou štěstím

25. listopadu 2017 v 23:15 | Denise |  Life
M O N E Y

Vždy jsem tvrdila, že štěstí si penězi koupíš - neměla jsem na mysli lásku, zdraví a takové ty věci, kterými vždy ostatní argumentují proti tomuto výroku. Sama jsem si ale nabila čenich, když jsem zjistila, jaká nepravda se v tomto výroku skrývá.

Dřív jsem peníze neměla. Po mém odstěhování od rodičů jsem, jak se říká, žila z ruky do huby, neměla jsem pomalu ani na zaplacení nájmu, hodně jsem přemýšlela o tom, co si koupím, a co si naopak nekoupím, protože bych díky tomu neměla co jíst. Vždy jsem si myslela, že právě to mi brání v tom se vůbec pokusit s někým seznámit, protože jsem se bála toho, jak bych najednou byla na někom závislá, a musela si před tím druhým připustit, jak špatně na tom jsem.

Teď je situace úplně jiná. Peníze mám. Mám jich - na mé předešlé poměry, hodně. Můžu si kupovat věci, o kterých jsem dříve jen snila. Co ale z toho máte, že v ruce držíte iPhone a máte na sobě bundu od TH? K čemu vám to všecko je, když si vás ani druzí neváží, byť už jen proto, že jim můžete dopřávat?

Byla jsem hloupá a naivní, když jsem si myslela, že si tě tak nějakou koupím, že budeš mít zájem se mnou být jen díky těm možnostem - dovolené, výlety, kina, večeře apod. Zkusila jsem to tedy jinak, snažila jsem se tě podpořit, citově, motivačně, zařídila jsem ti kartičku do posiloven, kam chodíš za mé peníze, bez výčitek. Snažila jsem se nabídnout ti pomoc se sepsáním životopisu do nové práce, kterou si chceš hledat, podpořit tě ve vzdělání, v čemkoliv.

Problém a lidská hloupost je v tom, že člověk hledá tu citovou odměnu v tom, že když pro někoho něco dělá a snaží se, očekává, že se mu to v tom ,,žehnaném" pocitu v podobě příjemného brnění apod. knižních nesmyslech vrátí.

A ono n i c.
Nic se nestalo.
Stále jsem jen bezvýznamnou čubku, kterou párkárt za měsíc násilně ošukáš, a tím celá ta naše pohádka končí.

Jsem jako h a d r

Pan P a pan Vyvolený

19. srpna 2017 v 18:08 | Denise |  Life
Tento článek bude začínat trochu jinak, než obvykle. Proč? Protože jsem přestala kouřit stovkové cigarety. Proč? To protože on mě to naučil. Tentokrát to bude jedna krásně ubalená modrá Camelka se žlutým filtrem...

Ač nebudete možná věřit, nikdy jsem nebyla na horské dráze. A proč taky... Vždyť já na ni jedu už od svých třinácti let. Můj život je jedna velká, červená horská dráha, se spoustou příkrých zatáček, nevyspytatelných stoupání a klesání. Občas si ve své bublině přijdu jako blázen. Mé nálady se mění každou hodinu, jednou jsem šťastná, jednou přemýšlím nad smrtí, jednou jsem nadržená kurva a potom zase poslušná čubka s jeho hnědým páskem okolo krku.

Za posledních pár měsíců se toho spoustu změnilo. Už nepatřím panu P, který si mne označkoval svým cejchem. Vlastně si teď kladu otázku, zda ještě někomu patřím. Protože tak nějak cítím, že nepatřím ani sama sobě. Neumím sobě udělat radost, čímkoliv, ať už něčím hmotným, či nehmotným. Neumím se radovat ze svých drobných úspěchů. Spousta lidí považuje spoustu mých činností za úspěch, či za to, co jsem chtěla, ačkoliv to tak vůbec není.

Mé tělo má spoustu nových šrámů a jizev, modřin a vzpomínek. Má duše trpí myšlenkami na to, jak odplatit chtíč, který není opětován. Když tenhle blog vznikl, byla jsem tou nadrženou kurvou, co psala o sexu, o šukání za prachy, o ideálu mužské krásy a o tom, co dělat se svými rádoby kamarádkami, teď po půl roce píši nový článek, jen tak, pro sebe, protože sem nikdo nechodí. Tak nějak ale začínám zjišťovat, že utíkat do virtuálního světa mi dělá dobře. Protože jemu to do očí říci neumím. Neumím to sama sobě přiznat, jak špatně na tom bývám. Ale co už, je na čase si zase přičichnout k Poppers, na chvilku si lehnout na postel, protože se mi po něm vždy příjemně točí hlava, kopnout do sebe dalšího panáka Cuba libre, zapálit si další modrou Camelku se žlutým filtrem a pořádně si to udělat. Zúčastnění ví o čem je řeč.

Pan P odešel z mého světa vcelku rychle, a to i přesto, že jsem se jeho odchodu obávala. Zjistila jsem, že nemůžu patřit někomu, kdo mě má rád jen z fyzického pohledu. I pan P tvrdil, jak vidí, že prahnu po lásce. Co to ale láska je... Po panu P přišlo pár dalších, co si mysleli, jak můžou někoho vlastnit bez znalosti alespoň jednoho provazového uzlu. Pan Vyvolený to ale zvládl. Pan Vyvolený si mě získal. Miluji jeho pronikavé zlé oči. Miluji jeho rty, jeho chraplavý smích a svrbící dlaň pokaždé, kdy mě vidí nahou. Miluji vzpomínku na mou koupelnu s vysokými stropy, kdy jsem po vcelku náročném sexuálním výkonu vlezla do vany a pusou po něm stříkla vodu. Násilím mi vyrval sprchovou hlavici z ruky, otočil páku na studenou a jasně mi naznačil, že tohle bylo naposledy, co jsem se ho snažila zesměšnit.

Miluji výlety s panem Vyvoleným. A to i přes to, že jezdí vcelku nebezpečně. To je ten náš Diamond Race. To, o čem oba sníme, ale nemůžeme mít. To něco, co nás spojuje, ale stále zároveň rozděluje.

Kladu si otázku, co dělat se svým životem dál. Poslední noci usínám sama se svými myšlenkami a zlými sny o minulosti. O tom, kolik věcí jsem zpackala a proč se neumím ponaučit z vlastních chyb. Přemýšlím, jak dosánout životního štěstí, aniž by bylo jen chvilkovou záležítostí momentů strávených s ním, ať už v posteli, nebo kdekoliv jinde. Nahrávám další a další covery mých oblíbených písniček na anonymní stránku s anonymním jménem. Život jsem si tak skvěle nalajnovala, ale nic z toho neuskutečnila.

Prostě jen přemýšlím, zda má ještě smysl bojovat.
 


V pohádkách přeje štěstí připraveným

24. ledna 2017 v 13:26 | Denise |  Life
V pohádkách přeje štěstí připraveným. Zabij draka, zabij princeznu, a žij šťastně až do smrti. Pořád cítím, že já ale připravená žít nejsem. Jsem frustrovaná sama sebou, jsem zhnusená tím, kdo jsem. Zřejmě mi již chybí lekce od pána, abych si opět uvědomila, kam patřím. Že patřím k jeho polobotkám, na zem, jako správná čubka. Potřebovala bych mít svůj nehezký zadek zase červený až krvavý, abych si uvědomila, že je na čase se sebou něco dělat, i když si to pán nepřeje.

Chci být oddaná, tak moc chci být pro něj dokonalá... Jenže nemohu. Nemohu se přenést přes to, jak šeredná jsem. Kdykoliv se podívám na sebe, hledám nedokonalosti, kterých je na mě, bez nadsázky, opravdu mnoho. Tak moc si přeji být dokonalá, že jsem schopná pro to udělat snad cokoliv.

Proč je to tak těžké? Proč je tak těžké odmítnou sám sebe? Raději bych s ním strávila celý víkend a byla krmena jen jeho spermatem, než jídlem. Jídlo je tak ošklivé. Zvedá se mi žaludek jen při pomyšlení na jídlo...

Jenže prý jíst musím, proto, abych byla dokonalá. Dokonalá pro pána. Dokonalá čubka pro pána, o kterém nic nevím, protože je tak tajemný...

Heartless bitch

21. října 2016 v 22:25 | Denise |  Life
Zjištění, že mě může kdokoliv jakkoliv bezmezně milovat a dělat pro mě první poslední, ale se mnou to stejně nic neudělá, mě ubíjí. Co se stalo? Co se ve mě kdysi zlomilo? Co sakra chci? Kdo vlastně jsem...

Jsem jen obyčejná tupá blondýna, co brečí kvůli tomu, že je pořád sama, pořád musí sama usínat, pořád se musí sama probouzet, pořád musí vyhazovat z lednice tuny zkaženého jídla, které nezvládá sníst dostatečně rychle, holka, která je znechucená tím, že je někdo šťastný a zamilovaný, a láska mu je opětována...

A potom, když se něco takového naskytne jí samotné, to pošle do háje. Proč?

Já nevím. A ubíjí mě nevědění. Ubíjí mě, že nevím, co chci, pokud do toho nepočítám sex, ubíjí mě, že nejsem tak dobrá, jak jsem si vždy myslela, a ubíjí mě pocit viny.

Jenže ty si mi ublížil. Odpouštět umím, ale neumím zapomínat. A to bolí. Auch, pain.

Víš, co chceš?!

11. října 2016 v 22:26
Dle tvých vlastních slov sis přečetl celý můj blog. Očekávala jsem tedy, že víš, co chci. Obzvláště, když si mi to sám citoval. Zjevně si ale nic nepochopil. Řeknu ti tedy, co chci.
Já to vím.


Jak to děláš?!

7. října 2016 v 21:47 | Denise |  Life
Známe se teprve pár týdnů. Nejdřív jsem si myslela, že to bude jen a jen o sexu - co jiného se mnou také.
Na první plánovanou schůzku jsem chtěla vypadat jako roztomilá drsňačka v košili s velmi hlubokým výstřihem, aby ses mi při prvním reálném setkání mimo Facebook mohl podívat hluboce do očí... - jasně že myslím oči, troubo! No, pokračujeme dál...

Jak jsem přišla o kluka, a o své svobodné plíce...

19. června 2016 v 21:02 | Denise |  Life
Znáte ten pocit, když chcete být sami, odloučeni od světa, protože vám někdo opravdu hodně ublížil, a najednou jdete po ulici, všude vídáte bilboardy se zamilovanými, v autobusech potkáváte lidi, co se opravdu upřímně milují...

Já o tohle všechno během jedné chvilky přišla... Proč? To je to, co si teď kladu každou minutu mého života. Proč jsem dopustila, abych někoho milovala, a zase naletěla té faleši, jako je láska?

Teď je mým jediným kamarádem ošklivá hadička v nose, co mi napomáhá dýchat, a udržuje mě na nohou, aby se mi nezbortil celý svět...

Nenávidím tě. Nenávidím tě za to, jak strašně si mi ublížil...

Hlavu vzhůru, anebo přímo do hnoje

11. dubna 2016 v 9:52 | Denise |  Life
Tento týden se blogeři rozhodli pro téma týdne Hlavu vzhůru...

Kdo toto téma vymyslel, a kdo pro toto téma ještě ke všemu hlasoval? Lidi, nebuďme tak moc optimističtí, on život opravdu není taková smetánka, jak si možná někteří naivní myslí. Určitě pro to hlasovali blogeři pod 15 let, nebo spíše pod 18, kteří ještě neví, co život obnáší. Kteří neví, že platit účty prostě musíte, musíte prostě chodit do práce, i když vás ráno pobolívá v krku a v případě školní docházky by vám mamink prostě napsala omluvenku, a vy byste si hajali v postýlce dál...

Do svých dvaceti let jsem byla také více méně optimista...
V čerstvých 19 letech jsem odletěla z rodinného hnízda, našla si byt v Praze, a začal ten kolotoč nepříjemností, nejistoty a špatného života.


SEX

30. března 2016 v 21:11 | Denise |  Life
SEX.



Kam dál