Únor 2016

Svátek zamilovaných

14. února 2016 v 19:50 | Denise |  Life
Upozorňuji předem, že nějakou chvilku budou mé články spíše depresivního rázu, stejně, jako jsou depresivní a černé mé momentální myšlenky...

Dnes, poté, co jsem se chtěla podívat na svůj osobní e-mail na Seznamu, jsem si všimla, co že je to vlastně za den...
Ajo vlastně, on je Valentýn. Není ale trochu hloupé nazývat tento ,,svátek" svátkem zamilovaných? Co když je člověk zamilovaný, ale není mu láska opětována - a on o tom ví... To si má jako toho medvěda a kytku koupit sám pro sebe, nebo co jako? Má mít snad radost, má se tvářit jako ten nejšťastnější člověk?


Má být člověk šťasten z toho, že už tři týdny dopředu musí čumět do výloh obchoďáků plných srdíček, zamilovaných předmětů, citátů, polštářků, medvídků, na to, jak se u květinářství shromažďují šílené davy chlapů, co jdou pro to barevné koště pro svou milou, když vy jste ,,forever alone?"

Valentýn je blbost. Valentýn určitě vymysleli chlapi, aby se mohli jeden
den v roce donutit vyjádřit někomu lásku a vděk...

I give up

10. února 2016 v 22:59 | Denise |  Life
Vzdávám se, vzdávám ten pocit utrpení, ten pocit, že bych strašně ráda umřela, že bych sakra chtěla být lepší...
Mé tělo si řeklo, že chce umřít. Stalo se to v pondělí, osmého, na mé dvacáté narozeniny. Mé tělo přestalo dýchat, asi na patnáct sekund zemřelo. Zdálo se mi o mém nejlepším psovi na světě, o tom, jak mě dědeček, který umřel den po mých třetích narozeninách, vozil na dětské hřiště s dřevěnou mašinkou, zdálo se mi o tom, jak mi nikdo nepřinesl na hrob ani tu debilní zas*anou kytku, kterou jsem nedostala ani k těm mým dvacátým zas*aným narozeninám.

Ale víte, co je na tom nejhorší? Bylo mi krásně. Vím to, neví to jen mé tělo, ale i má hlava. Chci umřít. Chci mít klid, chci se přestat ohlížet na svou karmu, která je s největší pravděpodobností rozbitá, chci se přestat ohlížet na něj, na toho, od kterého si nechávám dobrovolně ubližovat, protože mi neopětuje lásku, i po tom, co jsem mu svěřila největší tajemství mého života.

A víš co? Strašně mě mrzí, že ti to - že tě miluji, nemůžu říci do očí, dříve, než umřu. A to jen proto, že jsem natolik velký slaboch, který se bojí zklamání, které by dříve, nebo později, přišlo...