Pan P a pan Vyvolený

19. srpna 2017 v 18:08 | Denise |  Life
Tento článek bude začínat trochu jinak, než obvykle. Proč? Protože jsem přestala kouřit stovkové cigarety. Proč? To protože on mě to naučil. Tentokrát to bude jedna krásně ubalená modrá Camelka se žlutým filtrem...

Ač nebudete možná věřit, nikdy jsem nebyla na horské dráze. A proč taky... Vždyť já na ni jedu už od svých třinácti let. Můj život je jedna velká, červená horská dráha, se spoustou příkrých zatáček, nevyspytatelných stoupání a klesání. Občas si ve své bublině přijdu jako blázen. Mé nálady se mění každou hodinu, jednou jsem šťastná, jednou přemýšlím nad smrtí, jednou jsem nadržená kurva a potom zase poslušná čubka s jeho hnědým páskem okolo krku.

Za posledních pár měsíců se toho spoustu změnilo. Už nepatřím panu P, který si mne označkoval svým cejchem. Vlastně si teď kladu otázku, zda ještě někomu patřím. Protože tak nějak cítím, že nepatřím ani sama sobě. Neumím sobě udělat radost, čímkoliv, ať už něčím hmotným, či nehmotným. Neumím se radovat ze svých drobných úspěchů. Spousta lidí považuje spoustu mých činností za úspěch, či za to, co jsem chtěla, ačkoliv to tak vůbec není.

Mé tělo má spoustu nových šrámů a jizev, modřin a vzpomínek. Má duše trpí myšlenkami na to, jak odplatit chtíč, který není opětován. Když tenhle blog vznikl, byla jsem tou nadrženou kurvou, co psala o sexu, o šukání za prachy, o ideálu mužské krásy a o tom, co dělat se svými rádoby kamarádkami, teď po půl roce píši nový článek, jen tak, pro sebe, protože sem nikdo nechodí. Tak nějak ale začínám zjišťovat, že utíkat do virtuálního světa mi dělá dobře. Protože jemu to do očí říci neumím. Neumím to sama sobě přiznat, jak špatně na tom bývám. Ale co už, je na čase si zase přičichnout k Poppers, na chvilku si lehnout na postel, protože se mi po něm vždy příjemně točí hlava, kopnout do sebe dalšího panáka Cuba libre, zapálit si další modrou Camelku se žlutým filtrem a pořádně si to udělat. Zúčastnění ví o čem je řeč.

Pan P odešel z mého světa vcelku rychle, a to i přesto, že jsem se jeho odchodu obávala. Zjistila jsem, že nemůžu patřit někomu, kdo mě má rád jen z fyzického pohledu. I pan P tvrdil, jak vidí, že prahnu po lásce. Co to ale láska je... Po panu P přišlo pár dalších, co si mysleli, jak můžou někoho vlastnit bez znalosti alespoň jednoho provazového uzlu. Pan Vyvolený to ale zvládl. Pan Vyvolený si mě získal. Miluji jeho pronikavé zlé oči. Miluji jeho rty, jeho chraplavý smích a svrbící dlaň pokaždé, kdy mě vidí nahou. Miluji vzpomínku na mou koupelnu s vysokými stropy, kdy jsem po vcelku náročném sexuálním výkonu vlezla do vany a pusou po něm stříkla vodu. Násilím mi vyrval sprchovou hlavici z ruky, otočil páku na studenou a jasně mi naznačil, že tohle bylo naposledy, co jsem se ho snažila zesměšnit.

Miluji výlety s panem Vyvoleným. A to i přes to, že jezdí vcelku nebezpečně. To je ten náš Diamond Race. To, o čem oba sníme, ale nemůžeme mít. To něco, co nás spojuje, ale stále zároveň rozděluje.

Kladu si otázku, co dělat se svým životem dál. Poslední noci usínám sama se svými myšlenkami a zlými sny o minulosti. O tom, kolik věcí jsem zpackala a proč se neumím ponaučit z vlastních chyb. Přemýšlím, jak dosánout životního štěstí, aniž by bylo jen chvilkovou záležítostí momentů strávených s ním, ať už v posteli, nebo kdekoliv jinde. Nahrávám další a další covery mých oblíbených písniček na anonymní stránku s anonymním jménem. Život jsem si tak skvěle nalajnovala, ale nic z toho neuskutečnila.

Prostě jen přemýšlím, zda má ještě smysl bojovat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama