Life

The naked T R U T H

9. ledna 2018 v 0:02 | Denise
Nahá pravda. To je to, co lidé od druhých vyžadují. Nechci si ale raději ani představovat, jaké by to bylo, pokud by lidé lidem vždy říkali jen pravdu. Kolik opravdových přátelství by se stalo těmi neopravdovými? Kolik by se rozbilo vztahů? Kolik by bylo zpackaných promrdaných životů?

O pravdě se ovšem mluví velmi těžko. Lidské bolístky jsou většinou mnohem silnější. Taky bych mnohokrát raději řekla čistou pravdu, ale vím, že ta pravda by byla bolestivější, než si jen umím představit.

Peníze nejsou štěstím

25. listopadu 2017 v 23:15 | Denise
M O N E Y

Vždy jsem tvrdila, že štěstí si penězi koupíš - neměla jsem na mysli lásku, zdraví a takové ty věci, kterými vždy ostatní argumentují proti tomuto výroku. Sama jsem si ale nabila čenich, když jsem zjistila, jaká nepravda se v tomto výroku skrývá.

Dřív jsem peníze neměla. Po mém odstěhování od rodičů jsem, jak se říká, žila z ruky do huby, neměla jsem pomalu ani na zaplacení nájmu, hodně jsem přemýšlela o tom, co si koupím, a co si naopak nekoupím, protože bych díky tomu neměla co jíst. Vždy jsem si myslela, že právě to mi brání v tom se vůbec pokusit s někým seznámit, protože jsem se bála toho, jak bych najednou byla na někom závislá, a musela si před tím druhým připustit, jak špatně na tom jsem.

Teď je situace úplně jiná. Peníze mám. Mám jich - na mé předešlé poměry, hodně. Můžu si kupovat věci, o kterých jsem dříve jen snila. Co ale z toho máte, že v ruce držíte iPhone a máte na sobě bundu od TH? K čemu vám to všecko je, když si vás ani druzí neváží, byť už jen proto, že jim můžete dopřávat?

Byla jsem hloupá a naivní, když jsem si myslela, že si tě tak nějakou koupím, že budeš mít zájem se mnou být jen díky těm možnostem - dovolené, výlety, kina, večeře apod. Zkusila jsem to tedy jinak, snažila jsem se tě podpořit, citově, motivačně, zařídila jsem ti kartičku do posiloven, kam chodíš za mé peníze, bez výčitek. Snažila jsem se nabídnout ti pomoc se sepsáním životopisu do nové práce, kterou si chceš hledat, podpořit tě ve vzdělání, v čemkoliv.

Problém a lidská hloupost je v tom, že člověk hledá tu citovou odměnu v tom, že když pro někoho něco dělá a snaží se, očekává, že se mu to v tom ,,žehnaném" pocitu v podobě příjemného brnění apod. knižních nesmyslech vrátí.

A ono n i c.
Nic se nestalo.
Stále jsem jen bezvýznamnou čubku, kterou párkárt za měsíc násilně ošukáš, a tím celá ta naše pohádka končí.

Jsem jako h a d r

Pan P a pan Vyvolený

19. srpna 2017 v 18:08 | Denise
Tento článek bude začínat trochu jinak, než obvykle. Proč? Protože jsem přestala kouřit stovkové cigarety. Proč? To protože on mě to naučil. Tentokrát to bude jedna krásně ubalená modrá Camelka se žlutým filtrem...

Ač nebudete možná věřit, nikdy jsem nebyla na horské dráze. A proč taky... Vždyť já na ni jedu už od svých třinácti let. Můj život je jedna velká, červená horská dráha, se spoustou příkrých zatáček, nevyspytatelných stoupání a klesání. Občas si ve své bublině přijdu jako blázen. Mé nálady se mění každou hodinu, jednou jsem šťastná, jednou přemýšlím nad smrtí, jednou jsem nadržená kurva a potom zase poslušná čubka s jeho hnědým páskem okolo krku.

Za posledních pár měsíců se toho spoustu změnilo. Už nepatřím panu P, který si mne označkoval svým cejchem. Vlastně si teď kladu otázku, zda ještě někomu patřím. Protože tak nějak cítím, že nepatřím ani sama sobě. Neumím sobě udělat radost, čímkoliv, ať už něčím hmotným, či nehmotným. Neumím se radovat ze svých drobných úspěchů. Spousta lidí považuje spoustu mých činností za úspěch, či za to, co jsem chtěla, ačkoliv to tak vůbec není.

Mé tělo má spoustu nových šrámů a jizev, modřin a vzpomínek. Má duše trpí myšlenkami na to, jak odplatit chtíč, který není opětován. Když tenhle blog vznikl, byla jsem tou nadrženou kurvou, co psala o sexu, o šukání za prachy, o ideálu mužské krásy a o tom, co dělat se svými rádoby kamarádkami, teď po půl roce píši nový článek, jen tak, pro sebe, protože sem nikdo nechodí. Tak nějak ale začínám zjišťovat, že utíkat do virtuálního světa mi dělá dobře. Protože jemu to do očí říci neumím. Neumím to sama sobě přiznat, jak špatně na tom bývám. Ale co už, je na čase si zase přičichnout k Poppers, na chvilku si lehnout na postel, protože se mi po něm vždy příjemně točí hlava, kopnout do sebe dalšího panáka Cuba libre, zapálit si další modrou Camelku se žlutým filtrem a pořádně si to udělat. Zúčastnění ví o čem je řeč.

Pan P odešel z mého světa vcelku rychle, a to i přesto, že jsem se jeho odchodu obávala. Zjistila jsem, že nemůžu patřit někomu, kdo mě má rád jen z fyzického pohledu. I pan P tvrdil, jak vidí, že prahnu po lásce. Co to ale láska je... Po panu P přišlo pár dalších, co si mysleli, jak můžou někoho vlastnit bez znalosti alespoň jednoho provazového uzlu. Pan Vyvolený to ale zvládl. Pan Vyvolený si mě získal. Miluji jeho pronikavé zlé oči. Miluji jeho rty, jeho chraplavý smích a svrbící dlaň pokaždé, kdy mě vidí nahou. Miluji vzpomínku na mou koupelnu s vysokými stropy, kdy jsem po vcelku náročném sexuálním výkonu vlezla do vany a pusou po něm stříkla vodu. Násilím mi vyrval sprchovou hlavici z ruky, otočil páku na studenou a jasně mi naznačil, že tohle bylo naposledy, co jsem se ho snažila zesměšnit.

Miluji výlety s panem Vyvoleným. A to i přes to, že jezdí vcelku nebezpečně. To je ten náš Diamond Race. To, o čem oba sníme, ale nemůžeme mít. To něco, co nás spojuje, ale stále zároveň rozděluje.

Kladu si otázku, co dělat se svým životem dál. Poslední noci usínám sama se svými myšlenkami a zlými sny o minulosti. O tom, kolik věcí jsem zpackala a proč se neumím ponaučit z vlastních chyb. Přemýšlím, jak dosánout životního štěstí, aniž by bylo jen chvilkovou záležítostí momentů strávených s ním, ať už v posteli, nebo kdekoliv jinde. Nahrávám další a další covery mých oblíbených písniček na anonymní stránku s anonymním jménem. Život jsem si tak skvěle nalajnovala, ale nic z toho neuskutečnila.

Prostě jen přemýšlím, zda má ještě smysl bojovat.

V pohádkách přeje štěstí připraveným

24. ledna 2017 v 13:26 | Denise
V pohádkách přeje štěstí připraveným. Zabij draka, zabij princeznu, a žij šťastně až do smrti. Pořád cítím, že já ale připravená žít nejsem. Jsem frustrovaná sama sebou, jsem zhnusená tím, kdo jsem. Zřejmě mi již chybí lekce od pána, abych si opět uvědomila, kam patřím. Že patřím k jeho polobotkám, na zem, jako správná čubka. Potřebovala bych mít svůj nehezký zadek zase červený až krvavý, abych si uvědomila, že je na čase se sebou něco dělat, i když si to pán nepřeje.

Chci být oddaná, tak moc chci být pro něj dokonalá... Jenže nemohu. Nemohu se přenést přes to, jak šeredná jsem. Kdykoliv se podívám na sebe, hledám nedokonalosti, kterých je na mě, bez nadsázky, opravdu mnoho. Tak moc si přeji být dokonalá, že jsem schopná pro to udělat snad cokoliv.

Proč je to tak těžké? Proč je tak těžké odmítnou sám sebe? Raději bych s ním strávila celý víkend a byla krmena jen jeho spermatem, než jídlem. Jídlo je tak ošklivé. Zvedá se mi žaludek jen při pomyšlení na jídlo...

Jenže prý jíst musím, proto, abych byla dokonalá. Dokonalá pro pána. Dokonalá čubka pro pána, o kterém nic nevím, protože je tak tajemný...

Heartless bitch

21. října 2016 v 22:25 | Denise
Zjištění, že mě může kdokoliv jakkoliv bezmezně milovat a dělat pro mě první poslední, ale se mnou to stejně nic neudělá, mě ubíjí. Co se stalo? Co se ve mě kdysi zlomilo? Co sakra chci? Kdo vlastně jsem...

Jsem jen obyčejná tupá blondýna, co brečí kvůli tomu, že je pořád sama, pořád musí sama usínat, pořád se musí sama probouzet, pořád musí vyhazovat z lednice tuny zkaženého jídla, které nezvládá sníst dostatečně rychle, holka, která je znechucená tím, že je někdo šťastný a zamilovaný, a láska mu je opětována...

A potom, když se něco takového naskytne jí samotné, to pošle do háje. Proč?

Já nevím. A ubíjí mě nevědění. Ubíjí mě, že nevím, co chci, pokud do toho nepočítám sex, ubíjí mě, že nejsem tak dobrá, jak jsem si vždy myslela, a ubíjí mě pocit viny.

Jenže ty si mi ublížil. Odpouštět umím, ale neumím zapomínat. A to bolí. Auch, pain.

Jak to děláš?!

7. října 2016 v 21:47 | Denise
Známe se teprve pár týdnů. Nejdřív jsem si myslela, že to bude jen a jen o sexu - co jiného se mnou také.
Na první plánovanou schůzku jsem chtěla vypadat jako roztomilá drsňačka v košili s velmi hlubokým výstřihem, aby ses mi při prvním reálném setkání mimo Facebook mohl podívat hluboce do očí... - jasně že myslím oči, troubo! No, pokračujeme dál...

Jak jsem přišla o kluka, a o své svobodné plíce...

19. června 2016 v 21:02 | Denise
Znáte ten pocit, když chcete být sami, odloučeni od světa, protože vám někdo opravdu hodně ublížil, a najednou jdete po ulici, všude vídáte bilboardy se zamilovanými, v autobusech potkáváte lidi, co se opravdu upřímně milují...

Já o tohle všechno během jedné chvilky přišla... Proč? To je to, co si teď kladu každou minutu mého života. Proč jsem dopustila, abych někoho milovala, a zase naletěla té faleši, jako je láska?

Teď je mým jediným kamarádem ošklivá hadička v nose, co mi napomáhá dýchat, a udržuje mě na nohou, aby se mi nezbortil celý svět...

Nenávidím tě. Nenávidím tě za to, jak strašně si mi ublížil...

Hlavu vzhůru, anebo přímo do hnoje

11. dubna 2016 v 9:52 | Denise
Tento týden se blogeři rozhodli pro téma týdne Hlavu vzhůru...

Kdo toto téma vymyslel, a kdo pro toto téma ještě ke všemu hlasoval? Lidi, nebuďme tak moc optimističtí, on život opravdu není taková smetánka, jak si možná někteří naivní myslí. Určitě pro to hlasovali blogeři pod 15 let, nebo spíše pod 18, kteří ještě neví, co život obnáší. Kteří neví, že platit účty prostě musíte, musíte prostě chodit do práce, i když vás ráno pobolívá v krku a v případě školní docházky by vám mamink prostě napsala omluvenku, a vy byste si hajali v postýlce dál...

Do svých dvaceti let jsem byla také více méně optimista...
V čerstvých 19 letech jsem odletěla z rodinného hnízda, našla si byt v Praze, a začal ten kolotoč nepříjemností, nejistoty a špatného života.

SEX

30. března 2016 v 21:11 | Denise
SEX.


Když přijdete o pravé kamarády

26. března 2016 v 11:58 | Denise
Znáte to, jste sami, někoho potkáte, spřátelíte se, bavíte se, máte to, po čem jste toužili - máte nejlepšího kamaráda, kterému můžete říci naprosto cokoliv. Potkáte dalšího kamaráda, všichni se bavíte, říkáte si, jak je všechno fajn, s ním provozujete "kamarádský sex", ji máte jako nejlepší kamarádku...

Najednou se oni začnou bavit, ale bez vás, i když jste tomu přítomni, cítíte tu prázdnotu, to, jak pomalu ztrácíte oba dva...

Nemáte nikoho a nic.

Jak si tak si plavu ve sračkách

12. března 2016 v 22:58 | Denise
No co... Každý z nás měl určitě nějakou tu životní krizi... Sakra! Mně je ale teprve dvacet. Nejsem na životní krize přecejen ještě trochu mladá? No... Věci se mají tak, že jsem si jako patnáctiletý fakan rozmazlenost na entou myslela, jak bude strašně skvělé být dospělým jedincem, jak se v osmnácti odstěhuji od našich, budu samostnatná, a budu se mít lépe, neboť mě nikdo nebude komandovat, budu si moci zvát do svého bytu své pánské návštěvy, budu si moci kdykoliv otevřít flašku bez výčitek, nikdo se mě nebude ptát, zda jsem si už vyčistila zuby, zda jsem se nasdílala, zda jsem udělala to, nebo to...

Jaká je realita? Neodstěhovala jsem se v osmnácti, ale v devatenácti, život vážně není tak úžasný, jak se mohl zdát, a určitě se zdá dnešním patnáctkám také, máte spoustu starostí... Pravdou je, že nežiji ve vlastním bytě, nýbrž v podnájmu, dokonce jsem takový chudák, že si se svým platem nemohu dovolit alespoň celý byt, ale jen jeden pokoj, jako bonus k tomu velmi debilního a úchylného spolubydlícího...


Pravda, pánské návštěvy si vodit můžu, s trochou výčitek, že mě musí občas spolubydlící poslouchat (o jakých výčitkách tu doprdele mluvíš???), nicméně je to trochu ostuda, vzhledem k tomu, že bydlím ve starém komunistickém bytě, co si pamatuje ještě Žižku, když měl obě oči, napít bych se mohla jak bych chtěla, nicméně nemám z čeho pít, protože mé finanční výdaje jsou natolik veliké, a výplata natolik malá, že na blbosti a radosti nezbývá mnoho, a místo toho, zda jsem si už vyčistila zuby, nebo udělala tamto či ono, poslouchám, zda už jsem poslala platbu za nájem...

Tyto okolnosti vás nutí přemýšlet... Ano, máte něco naspořeno, ale co je v dnešní době pár stovek tisíc? Vzít si hypotéku, zadlužit se na bůh ví kolik let, na druhou stranu mít ten svůj vysněný byt... Změnit práci, začít šlapat, nebo jak to kur*a udělat...

Život není úžasný, život je svině.
Nevaginální styk - orál, anál a manuál.

Svátek zamilovaných

14. února 2016 v 19:50 | Denise
Upozorňuji předem, že nějakou chvilku budou mé články spíše depresivního rázu, stejně, jako jsou depresivní a černé mé momentální myšlenky...

Dnes, poté, co jsem se chtěla podívat na svůj osobní e-mail na Seznamu, jsem si všimla, co že je to vlastně za den...
Ajo vlastně, on je Valentýn. Není ale trochu hloupé nazývat tento ,,svátek" svátkem zamilovaných? Co když je člověk zamilovaný, ale není mu láska opětována - a on o tom ví... To si má jako toho medvěda a kytku koupit sám pro sebe, nebo co jako? Má mít snad radost, má se tvářit jako ten nejšťastnější člověk?


Má být člověk šťasten z toho, že už tři týdny dopředu musí čumět do výloh obchoďáků plných srdíček, zamilovaných předmětů, citátů, polštářků, medvídků, na to, jak se u květinářství shromažďují šílené davy chlapů, co jdou pro to barevné koště pro svou milou, když vy jste ,,forever alone?"

Valentýn je blbost. Valentýn určitě vymysleli chlapi, aby se mohli jeden
den v roce donutit vyjádřit někomu lásku a vděk...

I give up

10. února 2016 v 22:59 | Denise
Vzdávám se, vzdávám ten pocit utrpení, ten pocit, že bych strašně ráda umřela, že bych sakra chtěla být lepší...
Mé tělo si řeklo, že chce umřít. Stalo se to v pondělí, osmého, na mé dvacáté narozeniny. Mé tělo přestalo dýchat, asi na patnáct sekund zemřelo. Zdálo se mi o mém nejlepším psovi na světě, o tom, jak mě dědeček, který umřel den po mých třetích narozeninách, vozil na dětské hřiště s dřevěnou mašinkou, zdálo se mi o tom, jak mi nikdo nepřinesl na hrob ani tu debilní zas*anou kytku, kterou jsem nedostala ani k těm mým dvacátým zas*aným narozeninám.

Ale víte, co je na tom nejhorší? Bylo mi krásně. Vím to, neví to jen mé tělo, ale i má hlava. Chci umřít. Chci mít klid, chci se přestat ohlížet na svou karmu, která je s největší pravděpodobností rozbitá, chci se přestat ohlížet na něj, na toho, od kterého si nechávám dobrovolně ubližovat, protože mi neopětuje lásku, i po tom, co jsem mu svěřila největší tajemství mého života.

A víš co? Strašně mě mrzí, že ti to - že tě miluji, nemůžu říci do očí, dříve, než umřu. A to jen proto, že jsem natolik velký slaboch, který se bojí zklamání, které by dříve, nebo později, přišlo...

Je třeba se orientovat velikostí penisu?

11. ledna 2016 v 20:08 | Denise

Stalo se vám někdy, že se před vámi svléknul chlap, a vy jste se zalekli toho, že nic nevidíte, popř. jste toho viděli příliš? A je opravdu tak důležitá velikost mužského přirození? Co je důležité u žen, velikost poprsí, či její um v posteli?

Přiznejme si, kolik mužů si naivně myslí, že se má čím chlubit? Snažili jste se někdy mužům ,,hezky" říci, že to stojí v posteli za nic? Znám miliony mužů, kteří mají vysoká ega, vysoce nagelované vlasy, kalhoty u kolen, kšilt dozadu, a chovají se, jako kdyby měli v kalhotech metr dvacet, v metru se před kamarády hlasitě chlubí tím, kolik ,,vojeli" holek, ... Kde je ale pravda? Pravda je taková, že jich maximálně ,,vojel" pár, a že má natolik nízké sebevědomí v posteli, že to kompenzuje svým zjevem a chováním před kamarády.

Pro kolik z nás - mužů i žen, je důležitá velikost pánského přirození? Je to opravdu to, na čem stojí a také padá celý postelový ,,výkon", mužský úspěch? Nezáleží třeba také trochu na tom, co s tím svým nádobíčkem muži umí? Nebo prostě ihned odpískáte sex s někým, komu nenaměříte ani patnáct čísel?

A co vy, muži, co je důležité u žen?

Povánoční rozptýlení...

6. ledna 2016 v 17:53 | Denise
No přiznejte se, kdo si o Vánocích užil fajnový večer se svým protějšek, popřípadě s náhradou za svůj protějšek, či s někým jen tak na hraní? Předpokládám, že nikdo...

Kdo by to měl také stíhat, když my - ženy, máme o Vánočním čase tolik povinností - napéci cukroví, udělat vánoční úklid, se kterým nám vy- muži, jen velmi málo a ještě jako bonus s velkou neochotou pomůžete, nazdobit dům, ráno škrabat námrazu z auta, hrabat sníh...

Odpovědí na to, proč dlouho nebyl žádný článek, je to, že jsem se stěhovala, ano, už je ze mě ,,Pražská nána," i když musím říci, že na tento titul jsem se těšila dlouho a jsem za něj vděčna. No, to, že jsem se stěhovala, není tou pravou příčinou. Pravou příčinou je to, že v novém bydlení nemám doteď zařízený internet - ne, nejsem líná, jsem jen přepracovaná, a technická podpora jedné nejmenované společnosti není schopna dokopad jednoho z jejich techniků ke mně domů (co já vím, možná k tomu má nějaký hlubší důvod, třeba čtou můj blog :-D)...

Nicméně jsem pořád přemýšlela, o čem napsat... Ale teď, když píšu tento nesmyslně dlouhý úvod, mě to napadlo...

Posedlost sexem

14. prosince 2015 v 21:45 | Denise
Jste v práci. Myslíte na sex. Jste v městské hromadné dopravě. Myslíte na sex. Dojedete domů městskou hromadnou dopravou. Myslíte na sex. Svléknete se, vlezete do sprchy. Myslíte na sex. Usínáte. Myslíte na sex. Spíte. Myslíte na sex.

Jsem posedlá sexem? Je to se mnou vážně tak zlé?

Vánoční nadrženosti

12. prosince 2015 v 11:50 | Denise
Zase jsem se uráčila zavítat sem a napsat vám nějaký krátký článek plný nadrženosti a sexuální touhy. Poslední dobou totiž přemýšlím nad spoustou věcí, blíží se Vánoce, je dvanáctého, já nemám ani jeden dárek koupený, stále nevím, co koupit tátovi, protože s chlapy je to prostě těžké, a vzhledem k tomu, že jsem kromě táty nikdy chlapovi k Vánocům nic nekupovala (pokud nepočítám dva své pochybné vztahy, kde to bylo vážně jednoduché), absolutně netuším, co koupit letos. Kosmetika je nuda, trička a ponožky jsou nuda, protože měkejše nemá nikdo rád, věci na počítač už má... Sakra, chlapi, co se kupuje chlapům k Vánocům? (Kromě děvky se santovskou čepičkou)

Lonely

3. prosince 2015 v 20:31 | Denise
To jsem si takhle jela pár dní zpět z práce (asi vás zaráží, jak je možné, že už je to pár dní, ale byla jsem natolik mrtvá z práce a dalších aktivit, že jsem nebyla shcopna napsat heslo a login a napsat tento bezcenný článek) s mastnou tyčí - čti autobus MHD v Praze.

Jako vždy jsem sedla na Národní třídě na metro, odkud jezdím z práce, sedím si tak tedy v metru - ANO, já fakt sedím!, a najednou vidím, jak si mladší pár vsunuje své jazyky vzájemně do úst, úšklébnu se, protože mi to přijde až nechutné, přežiju cestu dlouhou x minut na Vysočanskou, kde opouštím prostory metra, vydávám se po eskalátorech nahoru k autobusům - no a světe div se, na eskalátorech další nevzhledně líbající se pár.

V tu chvíli si tak říkám, zda na ně zírám blbě já, či oni blbě zírají na mě proto, že jedu sama, s nikým se nelíbám, apod. Vyjela jsem konečně k autobusům, 177 stíhám jen tak tak, sednu si, a naproti mě další pár. A v tu chvíli mě přepadla kamarádka - deprese, výčitky svědomí, co jsem to vlastně za člověka, že jsem tohle nikdy nezažila...

Napadá mě hromada myšlenek, proč ta ošklivá holka stojí vedle tak hezkého a zdá se že i hodného kluka, a proč tam nestojím já. Proč mě nehladí nikdo po tváři, nemasíruje mi ušní lalůčky, nedává mi něžné pusinky uprostřed pražského autobusu a nešeptá mi, jak mě miluje. Proč? Je to proto, že jsem si dala bez výčitek MCDonald's, že jsem se opila na dámské jízdě jako dobytek, že mé myšlenky se točí pouze kolem sexuálních příběhů, a že se bojím citové vazby?

Proč je svět tak nespravedlivý? Proč já musím chodit jako šedá myš, když jedu z práce, sockou, místo toho, abych seděla v luxusním autě, s luxusním chlapem a v luxusních hadrech?

Nebyla bych to snad já? Ta oplácaná, kudrnatá blondýna, která myslí jen na sex?

Jaké to je býti děvkou...

22. listopadu 2015 v 13:58 | Denise

Drby jsou všude.
Pomluvy jsou všude.
Umí drby ubližovat?
Umí pomluvy ubližovat?

ANO.

Dnešní článek bude trošku takovým ,,vylitím srdíčka" - neberte to doslova, já jsem totiž
přeci bezcitná mrcha. Poslední dobou mě ale štve jedna věc... Nebo štve - přímo mě sere, ne
proto, že by mi vadila věc jako taková, ale to, že se najdou i takoví, kterým to dělá dobře.

Už jste někdy řekli něco, čeho jste poté litovali? Už jste někdy někomu lhali do očí?
Už jste někdy ztratili kamaráda, o kterým jste si mysleli, že je to opravdový kamarád?

Občas se zamýšlím, proč se nenajdou lidé, jako já, kteří když mají s něčím problém, jdou za dotyčnou osobou, které se problém týká, nebo díky které problém vznikl, a nevyříkají si to s ní, nebo ji alespoň neřeknou svůj názor. Proč my - lidé, máme potřebu lézt za někým úplně jiným a pomlouvat dotyčné za zády, aniž bychom jim o problému řekli sami? Ano, díky pomluvám vznikají drby, protože pomluvy se překroutí a je z toho drb.

I o mně nedávno jeden vznikl. A to, že šoustám se všemi chlapy v práci. VÁŽNĚ? To jsem až tak dobrá?
Nesere mě to, že si to myslí... Ať si to myslí, ať si to říkají, když je to baví, a myslí si, že jsem natolik zajímavá osoba, že je třeba si něco takového vůbec vymýšlet...

Ale fakt mě sere, když to druhá stránka věci nepřijímá dobře, a jsem strašně
ráda, že mi tím vlastně dávají najevo, jak strašně dobrá holka jsem :-D

Ende šlus.

10 důvodů, proč nemám šanci u chlapů jako přítelkyně

5. listopadu 2015 v 13:50 | Denise
Nedávno jsem - ne nedávno, dnes - jsem četla článek bloggera Taze z blogu
http://cairounderground.blog.cz/, proč nemá šanci u holek jako přítel...

No a tak mě napadlo, že já to mám vlastně velmi podobně, a tak článek napíši také. Třeba si ho sám Taz přečte, a také se k tomu vyjádří, jako jsem to udělala já u něj :-)...

Miluji své pyžamo a myslím na sex

1. listopadu 2015 v 22:57 | Denise
Taky si občas kladete otázku, jak vznikají mé články? Prozradím vám to tajemství... Nijak.
A čte je tu vůbec někdo?.. Já.

Miluji pyžamo. A víte, co mám ještě raději? Své pyžamo! Neznám lepší pocit, než přijít z práce, z rande, z já nevím čeho, kde musím být oblečená jako dáma/kurva - prostě znáte to, nejlépe šatičky, zmalovaná jako ta děvečka, co stojí u E55, ačkoliv vám přátelé budou, buď z lítosti, či z holého faktu stále opakovat: ,,Jak to děláš, že vypadáš tak přirozeně?"... svléknout se, hadry hodit na zem, dát si horkou sprchu, zahučet do toho nejméně atraktivního pyžama co máte doma, a lehnout do postele. Znáte snad lepší pocit? Já ne!

Kolikrát denně myslíte na sex? Dle statistik velmi chytrých německých vědců myslí muži na sex 13x za den, ženy jen 5x... Jsem snad chlap?! A nebo jsou vědci tupci?

Kolikrát denně myslíte na sex?

Am I BITCH?

30. října 2015 v 18:29 | Denise
Co absolutně nenávidím je to, když mě někdo v ,,normálním životě" ovládá a cpe mi do hlavy tuctu kravin.
Určitě si to zažil každý z nás, nemusí se to týkat ničeho důležitého, stačí, když vám někdo řekne ,,Měla by si zhubnout," či něco takového. Ale že mně někdo bude cpát, že bych si měla najít chlapa, zase spadnout do toho kolotoče žárlivých scének, dohad o tom, kdo udělá tamto a tamto, kdo půjde první do sprchy, zda bude dnes sex... NE, děkuji.

Po tom, co jsem opravdu velmi slušně odmítla, mi bylo řečeno ,,Ty jsi mi ale děvka..." Vážně jsem? A vlastně, koho můžeme nazvat děvkou? To, že se tak holka oblékne/namaluje, to, že ve svých dvaceti letech měla více jak 20 chlapů, nebo že to o sobě tvrdí ještě přece nemusí být pravda...

Ale moc této osobě děkuji, donutila mě se nad tím zamyslet a napsat o tom článek! Ano, asi jsem děvka, baví mě svádět chlapy svýma velkýma očima, baví mě si malovat pusu načerveno, baví mě se bavit o sexu, baví mě ho dělat, baví mě chlapy odmítat a baví mě si střílet ze zoufalců...

Ale zoufalci, nezoufejte, už jsem taky zoufalá!


Mimochodem, ta písnička má hezký videoklip.

50 odstínů šedi

22. října 2015 v 9:02 | Denise
NE. Tento článek se nebude týkat filmu, a ani knihy 50 Shades of grey...

... A také doufám, že vás tento obrázek příliš nepohoršil...


Nicméně jsem byla po včerejší návštěvě mého psychologa nucena zamyslet se - což je tak vlastně téměř pořád.
Poslední dobou pořád myslím na nějaké hlouposti. Také jsem se byla nucena zamyslet nad svou orientací, a přišla jsem na to, že opravdu nejsem bisexuál, homosexuál, ani antisexuál, ale hrdý heterosexuál, který si život bez chlapa neumí představit, ne proto, že bych si neuměla sama našroubovat žárovku do světla, či spárovat dlaždice a opravit auto, ale prostě proto, že má mezi nohama něco, co tam já nemám, a co já jako žena svým způsobem potřebuji.

Prý je pro mě důležité cítit se submisivně vůči partnerovi - fíjo, kongretulejšn pane doktore, ve vás něco asi bude :-D
Jak na to asi sakra přišel? Čte snad můj blog?!

Nedávno se mě zeptal jeden člověk - kterého bych mimochodem strašně ráda dostala tam, kam většina lidí s většinou lidí nevstoupí jen proto, že to dotyčné osobě neřeknou, protože se stydí... No - zpátky k tématu. Nedávno se mě zeptal jeden člověk, proč si maluji pusu červenou rtěňkou... Má odpověď? ,,Potřebuji vypadat jako coura." Jo, vážně jsem řekla první věc, která mě napadla. Co je na tom ale pravdy? Proč se holky vyzívavě oblíkají a malují se?

A pánové, to máme chodit v pytli od brambor? Budete nám i přes to šahat na zadek?

No... Už ten článek zase ztrácí pointu. Ano, chovám se jako pinda, jako coura, umím užívat svá ústa, neudržím myšlenku nad jedním článkem, pálím další stovkovou cigaretu, a strašně mi chybí kvalitní sex!

Everest

8. října 2015 v 1:17 | Denise

Po včerejší návštěvě kina jsem měla nutkavou potřebu napsat článek... Ne ale o filmu samotném, či o tom, jak se mi v kině líbilo... Jak by se mi v něm nemohlo líbit, když jsem ho měla celé pro sebe :-D ...

Film se jmenuje Everest, určitě jste o něm slyšeli, protože se na něj čekalo vcelku dlouho... O Everestu koukám občas na Primě ZOOM, kde dávají dokumentární pořad o lidech, co nahoru lezou. I tento film je dle skutečnosti, tudíž je velmi emotivní, což určitě pomohlo lidem, co za to dostali zaplaceno...

Donutilo mě to ale zamyslet se nad tím, co by mě přesvědčilo o tom ,,věnovat" svůj život, resp. obětovat svůj život pro svůj sen. Ve filmu zemře několik lidí, tuším, že 5, a vše to jsou zkušení horolezci, jeden přijde o ruce a nos následkem omrzlin, které utrpěl jen díky tomu, že v půli výpravy téměř oslepl (byl po operaci očí a zřejmě mu nesedl tlak a vzduch, který tam nahoře v tom pekle je), zachránila ho akorát halucinace, kdy uviděl svou ženu, která mu řekla, ať jde s ním...

Dále zemřel horolezec, který měl doma manželku co čekala jejich první dítě... Byl sen zdolat Everest opravdu tak silný, že obětoval nejen svůj život, ale i svou manželku a budoucí dítě...?

Jak moc nebezpečné je vlastně míti svůj sen? Svůj velký sen?

Co jíme?

4. října 2015 v 11:36 | Denise
Spousta lidí se mě ptá, proč nejím maso. Jsem vegetarián, s tím, že bych do budoucna byla ráda i vegan, ale bohužel se neumím vzdát mléka. Na druhou stranu nejím nic kupovaného, pokud je to možné - peču pečivo, mám domácí mléčné výrobky, domácí zeleninu, ovoce, apod.

I když jíte, nebo nejíte maso, koukněte se na toto video. Je to ještě velmi ,,jemné" video, které vás možná přesvědčí, proč neodsuzovat vegetairány a vegany...

 
 

Reklama